Problematika pÍekladu Švejka do angli…tiny

aneb

Zpráva o experimentálním projektu jeho "Chicagské verze"

Rozhodnutí přeložit 207 009 slov Haškova nedokončeného románu podle mého úsudku nemůže být – a v mém případě také ani nebylo - výsledkem racionálního uvažování. Racionální rozvaha by již jen vzhledem k nenávratnému času, který takový překlad vyžaduje, musela vyústit rozhodnutím zamítavým. Pokud by člověk tak nicotnou překážku, jako je několik let vytrvalého úsilí v neplaceném vedlejším zaměstnání na plný úvazek, kterým takový překlad je, pominul, jsou tu ještě alespoň dvě další úskalí. Zaprvé, anglický překlad už od roku 1973 existuje. Navíc, nakladatelství mají všeobecně jen malý zájem o pÍeklady a prakticky ńádný o nové pÍeklady téhoń díla. Proč se tedy do takového iracionálního projektu pouštět?

Haškův román je na seznamu jednoho sta nejdůležitějších literárních děl 20. století Newyorské veřejné knihovny. Na témže seznamu je i kniha Catch-22 (Hlava 22), jejímž autorem je Joseph Heller. Rozdíl mezi oběma knihami je dvojí. Jednak jsou zařazeny v rozdílných částech seznamu, a pak je mezi nimi rovněž rozdíl v jejich popularitě mezi americkými čtenáři. Ve skutečnosti se ve spojitosti se Švejkem nedá ani mluvit o popularitě, ale o pouhé existenci v povědomí. A ta je až na vzácné vyjímky nulová. Napovídá tomu již rozdílné zařazení obou zmíněných titulů pod dvě odlišné z dvanácti hlaviček seznamu Newyorské knihovny, ačkoliv jsou oba romány příbuzné už i tématikou, žánrem, a typem hlavní postavy: Hlava 22 zaujímá 14. místo v šesté sekci s názvem Popular Culture & Mass Entertainment (Populární kultura a masová zábava), zatímco Dobrý voják Švejk je na 4. místě v desáté sekci War, Holocaust, Totalitarianism (Válka, holokast, totalitarismus).

Ani jedna z obou knih nefiguruje pod hlavičkou první sekce seznamu Landmarks of Modern Literature (Mezníky moderní literatury). Ono je to v případě Haškova díla asi jako s tou časovou posloupností slepice a vejce. Když knihu nikdo nezná, těžko se může dostat mezi seznam literárních mezníků. Hellerovu knihu ale lidé znají. Titul knihy, ve skutečnosti nikoliv “Hlava 22” ale doslova “Chyták 22”, (či “Háček 22”, kterým ona Hlava 22 vojenských předpisů je) se stal rčením tak všeobecně známým jako je české “Tak nám zabili Ferdinanda” nebo “Já znal jednoho, a ten …”, a tak často používaným jako je z Haškova románu odvozená koncepce “švejkování”. Jak svědčí Arnošt Lustig, Joseph Heller mu osobně před lety řekl, že “by bez četby Dobrého vojáka Švejka svůj americký román Hlava XXII nenapsal.” Podle tvrzení alespoň několika profesionálních znalců literatury je Švejk z literárního hlediska mnohem lepší než Hlava 22. Tak v čem je ten chyták?

Nejdůležitějším faktorem je podle mého přesvědčení právě překlad.

Když mě kolega Mike Joyce po přečtení překladu z roku 1973 intenzívně pobízel, abych Švejka přeložil já, musel jsem se mu přiznat, že nemohu objektivně tvrdit, že je kniha  v českém originálu lepší, protože jsem ho četl jen jednou a to před již třiceti pěti lety. Co jsem ale potvrdit mohl je to, že anglický překlad z roku 1973 na mě zapůsobil jako kniha úplně jiná, než jak jsem si jí pamatoval. Mike sám reagoval na anglický překlad slovy „jiskry Haškova génia v tom jsou, ale je to hrůza“. Právě proto si vzal za své, že ačkoliv mi prý nechce zasahovat do osobního života, musím knihu přeložit znovu. Podlehl jsem mu jen s podmínkou, že do toho půjdeme spolu. A tak se i stalo.

Mike se začal na Švejka vyptávat každého, s kým přišel do styku. Jeho závěr je ten, že přistěhovalci z východní střední Evropy, kteří četli Haškův román ve své mateřštině, jsou dílem vesměs nadšeni. Pokud anglický překlad četli, považují ho za velmi nezdařilý.

Tentýž závěr vyslovují, až na malé, povětšině britské vyjímky, i pozdější čtenáři prvního dílu „chicagské verze“, kteří nejdříve přečetli překlad z roku 1973.

Mońnost potÍeby nového pÍekladu Haškova Švejka do angličtiny pÍinejmenším pÍipouštŤjí i oba dosavadní akademi…tí kritici z Britských ostrovů. (James Partridge: Aje jasné, ńe ... pÍeklad lepší neń Parrottçv tu mŤl jiń dávno být” a Michelle Woods: A... mońná nadešel …as pro aktualizovaný anglický pÍeklad”.) David Powelstock, jenž vyučuje ruskou a českou literaturu na Chicagské univerzitě rovněž říká, že “Švejk je zajisté kniha, která si [již nějaký čas] žádá o nový překlad.”

Podle úsudku Michaela Joyce i mého má podíl na Švejkově neviditelnosti a nefukčnosti v U.S.A. do značné míry autor překladu z roku 1973. Nad tím, že si dovolujeme takový názor veřejně pronést, se pohoršují ti samí lidé, kterým nevadí, že překlad podle všeho dosud ani nebyl podroben literární kritice. (Hlavním problémem onoho překladu není ani to, že byl vypracován před třiceti lety, ani to, že se jedná o překlad veskrze britský, jak se snaží naší nespokojenost uchlácholit někteří dobrodinci.) Avšak zmíněný profesor Chicagské univerzity, David Powelstock, ví své a víme to i my. Pan Powelstock otevřeně přiznává, že takzvané “entrenched”, tedy nejen “etablované a “zavedené,” ale i jako “v zákopech usazené, valy obehnané a chráněné” překlady často dělají knihám medvědí službu.

Rozhodnutí Švejka přeložit do angličtiny tedy učiněno bylo, a to již v roce 1997.  ZámŤr je vytvoÍit co nejvŤrnŤjší pÍeklad, který anglicky …toucím …tenářçm Švejka odhalí. Cíl je vnést Švejka do povŤdomí na úrovni srovnatelné s Hlavou 22, která byla mimochodem 22. dubna 2003 na seznamu nejprodávanějších knih internetového knihkupectví amazon.com na 272. místě.

První otázkou, kterou bylo třeba řešit po rozhodnutí Švejka překládat je, jak ho překládat. Měli bychom ho snad chápat jako humorný román, jak se de facto často prezentuje, či dokonce jako situační komedii? Relativně snadnou odpovědí bylo, že je třeba Švejka skutečně chápat jako satirický román, jehož smyslem není pouhé pobavení, či vyrážení z dlouhé chvíle. Proto jsme se také po dlouhých úvahách rozhodli nepoužít Ladovy ilustrace. Jednak je Hašek nikdy neviděl a proto ani neautorizoval, jednak se značne liší od jediného obrázku, který Hašek viděl a který zdobil přední stranu sešitů, v nichž Švejk na pokračování původně vycházel. Hlavní důvod je ale ten, že Ladovy ilustrace postavu Josefa Švejka posunují do pozice jakéhosi šaška nebo dokonce kašpara. (To jistě nevadilo komunistickým mocipánům, kteří by Haška, pokud by byl ještě naživu, i s jeho Švejkem poslali na patřičné přeškolování do uranových dolů.) Rozhodli jsme se, že Jaroslav Hašek osloví anglicky čtoucí čtenáře sám, jen svým textem (ač pouze v našem co možná nejvěrnějším překladu).

Druhou otázkou bylo, zda bych měl na překladu pracovat sám, což byla dosud má jediná zkušenost, nebo s někým. Protože Mike Joyce reagoval na překlad z roku 1973 tak, že jej Jaroslav Hašek a Švejk oslovili i přes zkreslující a hluchý filtr onoho překladu velmi silně a osobně, a protože máme za sebou velmi podobné zkušenosti ze života mezi “obyčejnými lidmi”, bylo přirozené, že jsem zvolil cestu spolupráce s ním, i když ovládá jen mateřskou angličtinu.

Poté přišla na řadu otázka metody práce. Nabízela se metoda korigovaného překladu, v jejímž rámci by Mike vlastně fungoval jako redaktor. Měl jsem za to, že by v takovém případě nebyly patřičně stimulovány ke zrodu a využívány jeho cenné vhledy, jelikož redigování je interaktivní jen post facto. Chtěl jsem, pokud je to nějak možné, aby byl rovnocennějším partnerem. Dohodli jsme se na metodě literárního zpracování, jak jsem to nazval, “surového” překladu. Surový překlad, který jsem pro náš účel produkoval, je něco mezi doslovným překladem a překladem patřičným. Surový překlad obsahuje například původní idiomy přeložené tak, aby komunikovaly český idiom anglickými slovy, nikoliv anglickým idiomem, takže bylo možné bavit se o jeho obsahu v angličtině bez znalosti češtiny. Podobně, surový překlad zachovává často větnou strukturu originálu, pokud je to zapotřebí k zachování logických derivací, jež by se úpravou vytratily. Bylo tak vždy o čem diskutovat a o co bojovat při produkci finálního překladu.

Jak se říká u nás v Americe, “nevědět znamená blaho”. Jen v nevědomí velikosti nezbytného úsilí, ač snad udržovaném pouhou silou vůle, jsem mohl práci na překladu skutečně začít. Věděl jsem ale, že je zapotřebí k překládání přistoupit tak, jako k úkolu sníst slona – kousek po kousku.

Začalo to už klíčovým slovem “osudy”, prvním slovem v dlouhém názvu románu. Předchozí překlad volí slovo ‘fortunes’.

(1)   Velký anglicko-český slovník: fortune = 1 štŤstí (š. na své stranŤ, zkusit š., hledat š., vále…né š., štŤstŤna (kolo štŤstŤny) 2 osud (vŤstit ... z dlanŤ), s pl. osudy

(2)      Webster=s Ninth New Collegiate Dictionary: fr. L: náhoda, štŤstí 1 hypotetická síla nebo zosobnŤná moc, která nepÍedvídatelnŤ ur…uje chod událostí a rozhoduje ve prospŤch nebo v neprospŤch ... 4 osudový cíl, osud (hádat mu ~ z karet)

Je jasné, že české ‘osudy’ se vyznačují víceméně pasivní rolí postiženého, zatímco anglické ‘fortunes’ často naznačují aktivní roli dotyčného. My jsme zvolili pro překlad slova ‘osudy’ sousloví ‘fateful adventures’:

(1)   Webster=s Ninth New Collegiate Dictionary: adventure = fr. L pÍijet, dostavit se, pÍijít 1 a : podnik, jehoń sou…ástí jsou nebezpe…í a neur…itá rizika b : setkání se s riziky 2: a vzrušující nebo pozoruhodný záńitek

(1)      Webster=s Ninth New Collegiate Dictionary: fateful = 1 vyzna…ující se vlastností hrozivého proroctví 2 a : mající co do …inŤní se závańnými dçsledky b: SMRTÍCÍ, KATASTROFÁLNÍ 3. Íízený osudem : pÍedur…ený syn viz hrozivý

Není bez zajímavosti, že předchozí překlad využívá k překladu slova ‘osudy’, jež se vyskytuje v románu pouze jednou a to v autorově úvodu, anglického slova ‘adventures’, které je zásadní součástí našeho překladu tohoto snad osudného slova. (Na devatenácti řádkách úvodu máme mimochodem v našem překladu ve srovnání s předchozím překladem nejméně dvacet rozdílných řešení.)

To, že se první věta textu první kapitoly v našem překladu nestala terčem pozornosti jedné příkré kritiky, bazírující na formálních aspektech naší verze, jakými jsou vizuální tříštění dlouhých vět a odstavců, je rovněž zajímavé. Z formálního hlediska jsme se totiž dopustili možná jakési literární obdoby svatokrádeže. Tady je začátek první věty v předchozím anglickém překladu: "'They killed our Ferdinand' said the charwoman to Mr Švejk . . ." Když se přeloží zpět do češtiny, zní takto: "'Tak zabili našeho Ferdinanda . . ." Jaroslav Hašek však nepoužil slovo 'našeho', ale slovo 'nám', které nemá pro tento kontext v angličtině ekvivalent.

Nezabili pouze ‘našeho’ Ferdinanda, oni ho zabili ‘nám’. Proto náš překlad začíná slovy "’So, they've done it to us’, said the cleaning woman to Mr. Švejk, ‘They've killed our Ferdinand . . .’”, tedy “’Tak nám to udělali’, řekla posluhovačka panu Švejkovi, ‘zabili našeho Ferdinanda …’”.  V tom důrazu na téměř roztomile přívětivé “nám” v českém originálu se totiž skrývají rozpor a dvojznačnost, jež jsou tak dobře známé jakémukoliv nevolníku, otroku, či jinak utlačené osobě, která má co do činění s “vrchností” či “šéfem”, jenž jí udržuje při životě či její život odnímá podle své libovůle. Je to “naše” vrchnost, “náš” šéf, ať už jsou takoví či makoví. Nenáviděla paní Mullerová následníka rakouského trůnu nebo ho milovala? Kdo ví. Důležité je, že když ho zabili, nezabili podle jejích slov pouze “našeho” Ferdinanda, ale udělali to “nám”, ať už nás to těší nebo mrzí. Jsme součástí organické bytosti – společnosti – utlačovaní i utlačovatelé, byrokraté i anarchisté, císař i poddaní, atd., atd.

Obětovali jsme v našem překladu slavné první věty strukturu originálu, abychom zachovali informace v něm obsažené. To je extrémní situace, která shodou okolností nastala na samém začátku románu. Avšak snad 90% rozdílů mezi naším a předchozím překladem je mnohem subtilnější povahy, ačkoliv nejsou nijak méně důležité. To oceňuje a ilustruje nejen kritika příznivě nakloněných recenzentů, ale oceňuje to v ohlasech i většina čtenářů.

Jedna recenzentka z Britských ostrovů redukuje náš překlad na “pouhý [výsledek] současn[ý[/ého] a Americk[ý[/ého] názor[u] na překlad”. Vybrala si několik netypických ukázek. Dokazuje tak, co dokázat chtěla, jakoby skutečně mezi oběma překlady nebyl patrný žádný významný podstatný rozdíl.

Rozsah nesrovnalostí mezi předchozím anglickým překladem a originálem se mi začal vynořovat v plném a nečekaném rozsahu teprve občasným srovnáváním při překládání textu slovo po slově, věta po větě. Dopad zdánlivě malých nesrovnalostí je kumulativní. Stokrát nic umoÍilo vola, tisíckrát nic …tenáÍe a tohoto pÍekladatele. (Jsem tedy zřejmě desetinásobný vçl.) Nejde jen o briticismy a staromódní výrazy. Zaráží chudý a jednostranný lexikální rejstřík překladatelovy mateřštiny. Překlad nese stopy dvou autorů, Angličana a Čecha. Čecha, který například chybně vybírá anglické ekvivalenty a Angličana, který to neví. Navíc je překlad pořízen z chybného stanoviska. Jak to vyjádřil jeden český čtenář: "Ten …človek při překládání  (snad právě ve svém intelektuálství) vůbec nepochopil, oč… v Haškově románu jde... Jeho jazyk je jazykem večírků "high-society" - zatímco Haškův Švejk hovoři jazykem hostinců čtvrté cenové skupiny..."

Na rozdíl od některých akademiků znalých Švejka jsem přistoupil k Haškově textu bez teoretické průpravy v literárních či jazykových vědách. Přečetl jsem vedle bedny Haškových povídek jen dvě knihy od jiných autorů, týkající se Švejka: Parrottovu knihu Bad Bohemian, (která je podle všeho legálním plagiátem prací Radko Pytlíka, vydaným se souhlasem poškozeného, jenž nedisponoval v dané situaci skutečnou volbou oponovat,) a anglický překlad knihy Emanuela Frynty Hašek, The creator of Schweik. Co jsem do projektu na rozdíl od jiných přinesl jsou zkušenosti profesionálního překladatele a tlumočníka, čeština jako mateřský jazyk překladatele, a dlouholeté a široké zkušenosti z nejrůznějších prostředí, které vyústily skutečnou dvojjazyčností.

Pokus o překlad Švejka do angličtiny s sebou přináší specifická úskalí. Angličtina, oproštěná od většiny gramatickýh úkazů jako skloňování podstatných a přídavných jmen, kterými se vyznačují kontinentální jazyky, ať už germánské nebo slovanské, jimiž se vyjadřuje vypraveč a vesměs i postavy Haškova románu, představuje jako nástroj komunikace a tudíž i reprodukce reality zcela jiný systém nazírání na svět.

Jakoby to samo o sobě co by důvod nepouštět se do překladu Švejka do angličtiny nestačilo, jsou tu ještě specifika samotného literárního díla. Jak v závěru své statě o problematice překládání Švejka do cizích jazyků zdůrazňuje František Daneš, „v Osudech dobrého vojáka Švejka se více než ve velké většině literárních děl silně projevuje rozdíl mezi jednotlivými jazyky, jejich sociálním rozvrstvením, spolu s kulturními, historickými a etnickými specifiky, takže nalézt či vynalézt pravdivé překladové ekvivalenty je v mnoha případech nanejvýš obtížné a zčásti jednoduše nemožné“.

Vedle specifických jazykových úkazů se musí překladatel vyrovnávat s rozdílnými kulturními fenomény. Haškův román je zasazen na předělu dvou století, dvou historických epoch společenského vývoje. Feudalismus, jeho jazykové obraty a artefakty byly za autorova života ještě funkční a živé natolik, jako jsou pro nás fenomény komunistické ideologie a výsledného policejního státu. Ačkoliv britská angličtina má výrazy pro různé třídně návazné fenomény feudálního systému a časů, feudalismus sám nebyl ve Velké Británii totožný s feudalismem v Českých zemích. Navíc Američanům jsou cizí základní skutečnosti feudalismu, nehovoříc už ani o nuancích rozdílů mezi feudalismem Anglosasů a feudalismem Čechů za rakouského mocnářství. Výsledek? Určitá slova mají, pokud jde o slovníky, své ekvivalenty, avšak ve skutečnosti je často lepší je nepoužít, protože jsou příliš spjaté s historií dané země a její kulturou. A až na vyjímku zejména černoškého obyvatelstva je Američanům neznámá familiérnost různých projevů systematické podmaněnosti a toho, jak figuruje v různých kalkulacích rozhodovacích procesů mezi lidmi v nejrůznějších situacích.

Jak rozdíly jazykového, kulturního a historického kontextu řešit? Jednou možností jsou poznámky pod čarou. Až na několik vesměs nevyhnutelných vyjímek, jakou je poznámnka o onikání, jsme se rozhodli poznámky pod čarou jako rušivé nepoužívat. Místo toho jsme se snažili informace do textu integrovat, protože takové informace byly a i dnes ve velké míře jsou součástí informačního zázemí českého čtenáře pro nějž jsou součástí originálního textu a nemusí je vyhledávat mimo něj.

Jako ve většině věcí v životě, ani zde neexistuje ideální situace a jediné možné řešení. Třetí možné řešení, tedy ani poznámky pod čarou, ani do textu integrované informace jsme odmítli jako čtenáře ochuzující a proto nepřijatelné.

Protože jazyk Haškova románu je veskrze pražský, dá se předpokládat, že ne každý český čtenář má stejně dobrou kulturní a jazykovou výbavu, aby nepotřeboval vysvětlivky pod čarou tak jako cizinec. Je pravda, že vzrůstající počet jazykových, kulturních a historických fenoménů již uniká mnohdy i Čechům a to nejen mimopražským. Výmluvným svědectvím je existence dvoudílné Encyklopedie pro milovníky Švejka. Zdá se ale, že již uniká i původní chápaní postavy Švejka. Slovník jazyka českého, Váša-Trávníček, druhé vydání Fr. Borového z roku 1941 obsahuje pod heslem „švejk“ jednoduchou a jednoznačnou definici „typ dobráckého simulanta hlouposti“.

Současný Velký česko-anglický slovník , Poldauf,1996, již definici rozvíjí A1. wise fool (chytrý hlupák), wily idiot (prohnaný idiot), 2.clown (šprýmaÍ), 3. shirker (ulejvák).” Je pouhou náhodou, že tak velký rozdíl mezi definicemi Švejka nastal po nacistické okupaci a komunistické diktatuře proletariátu? My jsme názoru, že nikoliv. Viz shora uvedená poznámka o Ladových ilustracích.

Pod jakým úhlem pohledu máme Haškovo největší dílo a jeho titulní postavu měřit? Měl by to být pohled literárního vědce? Lingvisty, a.k.a. jazykozpytce? Politologa? Historika? Čí úhled pohledu je k získání pravdivého názoru na originál a vypracování patřičného překladu ten správný? Každá discplína může přinést nějaký zajímavý a nosný vhled. Avšak Jaroslav Hašek psal Švejka mezi obyčejnými lidmi, o nich, a pro ně. Veškeré teorie jako výsledky analýzy jeho románu přicházejí na svět post facto. Pokud mají být pravdivé, musejí odrážet svět obyčejných lidí. Musejí v něm být empiricky prokazatelné. Jinak jsou pouhými intelektuálními abstrakcemi.

Jarmila, Haškova manželka, o svém osočovaném manželovi řekla: „V tom je poctivost Haškovy práce, že pro své umění sestupoval až na úroveň svých vtipů, aby pochopil jejich vztah k lidem a k věcem. Obětoval sebe, matku, ženu, dítě, přítele – položil všecko, co měl, na oltář pravdy – a ona se mu zjevila taková, jaká jest, směšně mrzácká, bez cetek a bez závoje.“

Jaroslav Hašek byl podle všeho velmi vyjímečný. Mimo jiné hodně četl, hodně pozoroval a hodně si pamatoval. Jeho vyjímečnost jej již v jeho době nepředurčovala ke kariéře profesního pracovníka ať už v tom či onom oboru. V dnešní době by jeho šance na zastávání nějakého profesního, či jen jakéhokoliv stálého zaměstnání byly o to astronomicky menší, oč vulgárnější je společnost, v níž žijeme.

Díky, mimo jiné, technologii a manažérským systémům je dnes možné, aby kdejaký vyškolený, ač nikoliv vzdělaný člověk měl na starosti milionové rozpočty a šiky podřízených, kteří jak hovniválové kmitají v absurdních propletencích ekonomických a osobních vztahů, přičemž většina “žije své životy v tichém zoufalství” nemajíce potuchy, v čem je problém. Třída akademicky či profesně “pověřených” je odměňována za dohlížení nad chodem stroje na bohatství takovým příjmem, který je řadí mezi horních 20%. Mají tak úvěruschopnost, která ukájí jejich neutuchající potřebu konzumovat a dosahovat žádanou představu o sobě samých ve vlastních očích a v očích svých vrstevníků. Výsledkem je bezpříkladná zadluženost, pokračující nespokojenost, ochota strčit krk do chomoutu a oktrojovat svobody druhých. Manažérská internacionála. Vědecký postkapitalizmus. Věda, ona moderní bohyně všehomíra, již dnes například tvrdí, že když matka zůstane s dítětem doma místo toho aby jako každá správná ekonomická jednotka měla placené zaměstnání mimo domácnost, není to pro dítě zvláště dobré a naopak mu to může uškodit. Absurdita. Systematická absurdita má v Českých zemích mezi lidmi termín “švejkárna”. “Švejkování” je osvědčená metoda, jejíž využití umožňuje člověku “švejkárnu” přežít a zůstat jí nedotčen. Statisíce a snad i miliony Američanů již “švejkárnu” zažívají a fungují v ní.

Proč se o tom všem zmiňuji? Protože realita, pravda, nakonec přece jen vítězí a zvítězí. Jaroslav Hašek nepsal proto, aby se stal miláčkem čtenářů literární přílohy deníku New York Times, aby dostal nabídku ke zfilmování trháku a měl k tomu připraveného agenta, který by to zařídil, právníka, který by to zasichroval, a účetního, který by to spočítal. (Ne že by úspěch nepřivítal. Konec konců dolary ze Chicaga zasílané za Švejka vydávaného na pokračování nevracel.) Švejk rovněž není hermeticky uzavřený literární text napsaný pro potřeby vědeckého bádání. Pro Jaroslava Haška byl Švejk výsledkem neobyčejně bohatých, různonorodých a nevšedních životních zkušeností. Jeho kniha je o životě a o pravdě, zvláště jak je zakoušejí lidé pracující třídy, spíše než příslušníci elit.

Většina lidí, která nikdy neopustí zeměpisný a společenský okruh vlastní národní kultury a jejích dílčích prvků, si nemůže ani začít představovat, čím Jaroslav Hašek jako reálný jedinec, myslící a citová bytost na své anabázi Evropou a Ázií od nástupu do armády až do návratu domů prodělal. (Dosud nejlépe to zmapoval Pavel Gan.) Ne, oni si to mohou nejen začít představovat, ale dokonce to rozebírají a dělají o tom závěry. Nemohou však nic podobného prožívat. A pokud prožitky podmiňují určitá poznání, nemohou všemu v Haškově životě, a pokud se ten v jeho díle odráží, ani všemu v Haškově díle sami patřičně rozumět.

Tolik na vysvětlenou k problematice úhlu pohledu na Jaroslava Haška a jeho Švejka. Správný úhel pohledu je nezbytnou, ačkoliv ne dostatečnou podmínkou k dosažení správného překladu, sestávajícího z jednotlivých překladatelských oříšků.

Vězměme si například slovo ‘borovička’. Předchozí překlad vysvětluje v anglickém textu použité české slovo ‘borovička’ při jeho prvním výskytu v českém originálu poznámku pod čarou. Poznámka “Schnaps made out of juniper”, doslova “kořalka udělaná z jalovce”obsahuje německý výraz pro kořalku, ‘schnaps’, místo anglického ‘gin’. Michelle Woodsová má pravdu v tom, že Jaroslav Hašek neúvozuje slovo ‘borovička’ v textu slovy ‘ten chlast, co chutná jak borovicový dříví’, která jsme v experimentálním překladu prvního dílu použili my. Označuje náš přístup k překladu v tomto případě za “více přisvojující a zavádějící”. Každý čtenář, nejen překladatel, si text samozřejmě ať vědomě nebo nevědomě “přisvojuje”, tedy vysvětluje po svém. Zda je dané přisvojení či interpretace zavádějící je poněkud složitější problém, než pouhý výskyt slov v překladu, která v původním textu nejsou nebo naopak. Pokud jde o pouhou terminologii, oba překlady by měly v textu použít jednoduše slov ‘juniper gin’, ‘jalovcová kořalka’, ať už samostatně nebo následuje české slovo ‘borovička’.

Překladatel může použít původní slovo z originálu v přeloženém textu z různých důvodů. Jedním je, že dané slovo zastupuje unikátní jev nebo koncepci. ‘Juniper gin’, tedy jalovcová kořalka, nemá v anglosaském světě tak silný zvuk a postavení, jaké má borovička mezi lidem českým, moravským a slovenským. Stojí tudíž zato nazývat jí i v anglickém textu jejím pravým jménem. Avšak češtině neznalému čtenáři je při prvním platonickém setkání s borovičkou odepřen nejen prožitek pití borovičky, ale i asociace s ‘borovicí’. Borovička je v češtině, tedy jazyce Švejka zdrobnělinou borovice, stromu známého v angličtině jako ‘pine’. Pokud není Čech pijan, či nepřečetl Švejka, nebo se jinak oklikou mimochodem nedozvěděl jaká je spojitost mezi borovičkou a jalovcem, in on se může v čtenářské představivosti pokoušet postřehnout na virtuálním jazyku chuť borovice, ať už jejího dřeva nebo jehličí. Proto ta naše vložka ‘ten likér, co chutná jak borovicový dříví’.

Jak čtenář originálu, tak čtenář obou anglických překladů se o tři věty dál spojitost mezi borovičkou a jalovcem dozvídá: “A kdyby byla alespoÁ pravá, destilát z jalovce, jakou jsem jednou pil na Moravě.” Jak v Čechách, tak Moravě i na Slovensku se jalovcové běžně říká borovička. Stojí za povšimnutí, že ‘jalovec’ se slovensky řekne ‘borievka’ a ‘borovčie’ znamená ‘jalovčí’, tedy ‘jalovcové křoví’. Dá se tedy celkem oprávněně odhadovat, že ‘borovička’, coby opojný destilát, se odvozuje od slovenského termínu pro jalovec a nikoliv, jak tvrdí Michelle Woodsová, že se jedná o destilát z ‘borçvek’. Je možné, že ty borůvky jí za jejího pobytu v Praze poradil někdo, kdo stejně jako já při prvním čtení Švejka za mlada neměl tušení, že borovička není z borovice, ani z borůvek, ale z jalovce. Slovník spisovného jazyka …eského I a-g, Academia 1989 jednoznačně uvádí, že borovička je Ajalovcová koÍalka@, to znamená v anglickém překladu “juniper gin”.

Kdo rozhoduje o správnosti jednotlivostí překladu? Samozřejmě překladatel. Kdo by o tom rozhodovat měl? Stejně dobrý nebo lepší překladatel. Musí být recenzent překladu překladatel? To záleží na tom, co si v recenzi bere na mušku.

Ještě k jazyku překladu. Říká se, že Britové a Američané jsou dva národy rozdělené společným jazykem. Je pravda, že náš překlad je psán “američtinou”, nikoliv “britskou angličtinou”. Avšak pokoušet se zredukovat rozdíly mezi překladem Parrottovým a naším na to, že se jedná víceméně o americkou a britskou verzi českého originálu bez podstatných a kvalitativních rozdílů prozrazuje buď zaujetí, účelovost nebo povrchnost recenzentova úsilí. Pokud jde o jednotlivé typy mluvy ve Švejkovi, je třeba je soudit podle řečníka, nikoliv podle čtenáře či recenzenta.

Překladatelka Švejka do Hebrejštiny na něm pracovala třicet let. Překladatelka Haškova díla do Katalánštiny věnovala překladu deset let. Náš experimentálně přeložený první díl byl hotov během čtyř měsíců. (To, že se setkal v drtivé většině s pozitivní kritikou recenzentů a čtenářů, je výmluvným dokladem naší schopnosti splnit slib a vypracovat kvalitativně lepší anglický překlad. Práce na překladu všech čtyř dílů pokračuje.)

Smyslem překladatelského úsilí je dát čtenářům do ruky text v jejich jazyce, který by si jinak přečíst nemohli. Avšak překladatelská práce sama o sobě toho dosáhnout nemůže. Je třeba knihu publikovat. Vzhledem k tomu, že Jaroslav Hašek a jeho Švejk již nalezli v literárním světě uznání, byli jsme přesvědčeni, že nový anglický překlad by měl být předložen k pozornosti prestižním nakladatelstvím. Nejen že, jak již bylo řečeno, nakladatelství vesměs žádný zájem o nové překlady téhož díla nemají, ale nakladatelský sektor jako takový prodělává velké změny vzhledem ke konkurenčním tlakům ze strany technologicky nových informačních kanálů a posunům v zájmech, na které jsou lidé ochotní vynakládat finanční prostředky a volný čas.

Můžeme s řádnou dávkou uspokojení hlásit, že aniž bychom měli literárního agenta, podařilo se nám dosáhnout, že několik vrcholných nakladatelů si rukopis překladu vyžádalo. Když se nakonec rozhodli příležitost nevyužít nebylo to vzhledem k nedostatečné kvalitě překladu. V odpovědích stálo: “Knihy nejdou na odbyt.” V reakci na poukaz, že se prodaly miliony výtisků ve více jak padesáti jazycích jsme byli tázáni: “Mohli byste prodejní úspŤch dolońit?” Doslova “švejkárna”. Jedno univerzitní nakladatelství, jež jsme vybrali mezi nakladateli druhé garnitury, nám napsalo: “Překlad už existuje; bylo by těžké konkurovat.”

Vydali jsme proto první díl Švejka nejdříve jako elektronický text a publikovali ho na propagačních webových stránkách na Internetu na adrese www.zenny.com . Rozsáhlý článek o tomto počinu se objevil na několika stránkách, počínaje stranou první, týdeníku Chicago Reader v červenci roku 1999. Objevila se první recenze, kterou na Internetu publikoval Richard Seltzer. Zvažovali jsme pak možnost publikování brožovaných výtisků vlastním nákladem. Právě se ale na trhu objevil nový způsob vydávání knih, TNP, tisk na požádání, který jsme nakonec zvolili.

Po uvedení do tisku 12. června 2000 se terčem naší propagační kampaně stali nejdříve slavisté, kteří reagovali vesměs mlčením. (Z alespoň jednoho případu pozitivního ohlasu promněného v naprosté mlčení se dá usuzovat, že v něm hrála roli existenční politika na katedře.) Dále jsme oslovili stovky knihkupectví, desítky deníků a čecho-americké spolky.

Z velkých regionálních deníků se o novém překladu Švejka dlouze rozepsal Chicago Tribune 9. srpna 2000. To vedlo zákonitě k první prodejní vlně a ohlasu mezi čtenáři. Následovaly články v řadě menších deníků v oblasti Chicaga. V prosinci téhož roku se objevila další důležitá recenze v oblastním (a vlastně celostátním) oregonském deníku Portland Oregonian, jejímž autorem byl Bob Hicks. Mezi další zajímavé momenty patřily dvě návštěvy Českého a slovenského národního muzea a knihovny v Cedar Rapids v Iowě a vystoupení na tamějších akcích za účasti starostky, dalších činitelů města, velvyslanců České republiky, Slovenské republiky, a činitelů krajanských a emigrantských organizací. Vzhledem k potřebě přeložit a vydat zbývající díly Švejka byla prozatím poslední propagační akcí účast na setkání s diváky produkce opery Roberta Kurky, The Good Soldier Schweik uvedené divadlem Chicago Opera Theatre v březnu 2001. Přijeli se na ní podívat také Čecho-Američané z Texasu zvláštním autokarem, pronajatým Českým kulturním střediskem v Houstonu, se kterým jsme navázali kontakt od samého začátku. Důležité a povzbuzující na prozatím první propagační části projektu bylo, že čtenářský ohlas potvrdil jeho výchozí předpoklady.

Dosavadní recenze lze rozdělit na pozitivní a negativní. Autory pozitivních jsou Američané z reálného světa publicistiky a podnikání, zatímco negativní recenze přišly z akademického světa na Britských ostrovech.

Vůbec první recenzi napsal “internetový guru” Richard Seltzer, jenž mimo jiné píše: “V překladu Cecila Parrotta vydaném firmou Penguin, je kniha Dobrý voják Švejk mírně humorná díky Švejkově tupé blbosti. Zdeněk Sadloň a Emmett Joyce vytvořili velmi odlišný efekt. V této verzi je Švejk subtilní a chytrá postava.” Zde je třeba podotknout, že podle našeho názoru se posunu dopustil předchozí překladatel, nikoliv my. Richard Seltzer rovněž uvedl: “V Parrottovi ... klopýtáte textem a pamatujete si jen, ńe to je blbec, který prodává ošklivé psy ... V pÍímém kontrastu s tím plyne dikce nového pÍekladu pÍirozenŤ a dává Švejkovi do rukou otŤńe jeho vlastního osudu.” Podle jeho názoru nový pÍeklad patÍí mezi knihy, které Ase musejí pÍe…íst”.

Recenzent listu Portland Oregonian, Bob Hicks na Štědrý den 2000 o našem překladu napsal: “Úsporný jazyk jejich překladu je mnohem víc konverzační, má velmi rychlejší spád, a při srovnání je každá řádka mnohem humornější.” My jsme názoru, že náš překlad pouze odráží úsporný jazyk originálu. Pan Parrott jazyk Švejka zkvětnatil. Bob Hicks pokračuje: “Tento překlad dává brilantním způsobem smysl Haškovu vypravěčskému stylu útržkovitého mletí páté přes deváté. Co se může v Parrottově verzi zdát jako nedostatek se v Joycově a Sadloňově verzi stává ústřední součástí metody a poselství knihy. . . Sadloňův a Joycův nový překlad přináší takovou radost a je tak troufalý tím, jak se střemhlavě řítí příběhem, který Hašek vypráví, že si zasluhuje stát se standartní anglickou verzí.”

Přemístěme se nyní na Britské ostrovy. James Partridge z Oxfordské univerzity na naší adresu v zimě 2001 napsal, jak jsme se o dva roky později dozvěděli: “… zatímco je snadné kritizovat Parrottovu práci, měl by být rovněž respektován pro své zanícení pro Haška”. To samozřejmě nemá co dělat s kvalitou našeho překladu. Pak následuje falešný kompliment: “ob…asné chyby a neobratná dikce ... …tenáÍe tohoto pÍekladu …asto frustrují ... i kdyń mnohé stránky jsou víceménŤ pÍesnými pÍevody Haškova originálu.” A konečně: “SadloÁ a Joyce správnŤ kritizují Parrottovy prkenné pokusy o humor, avšak jim samotným, bohuńel, se to nedaÍí o nic lépe.”

Michelle Woodsová se svým hlasem přidala v srpnu 2002. Nejdříve shrnuje: “... hlavní problém s jejich překladem je, že konzoliduje a rozšiřuje nedostatky Parrottovy verze.” Pak připouští alespoň něco minimálně pozitivního, když přes úchylky od doslovného textu, která nám vytýká, píše: “ZmŤny jsou subtilní”. Dodává rovněž: “Pozitivní poznámky ... od lidí, kteří neumějí česky ... naznačují, že Sadloň a Joyce uspěli ve snaze udělat překlad přístupnějším”. Michelle Woodsová ještě nevěděla, že mnozí čestí  čtenáři  reagují na náš překlad kladně a nadšeně.

Zde je několik příkladů ohlasů čtenářů na náš překlad: “Ano, témŤÍ perfektní pÍeklad je mońný.”  “PÍeklad, který je pro Haškçv text zadostiu…inŤním.” “Dokud jsem si nepÍe…etl váš pÍeklad, neuvŤdomoval jsem si, nakolik je jazyk Parrottova pÍekladu šroubovaný.” “SadloÁ a Joyce to podle mého názoru vzali o krok dál tím, ńe knize vrátili její neotÍelou, ńurnalistickou, surovou energii.” “Při čtení ukázky úvodu první kapitoly jsem se bavil zcela stejně (a na stejných místech) jako v českém originálu... zachován je navíc i rytmus vět, jejich celkový smysl a duch... tedy to vše, co starému překladu katastrofálně chybělo.” “Je to báječný překlad! Je skutečně mnohem lepší než [vydání nakladatelství] Penguin.” “Parrottův překlad mě uspával. Tento překlad mě rozchechtává tak, že mám potíže s usínáním.” “Četl jsem český originál and přemýšlel, zda je možný anglický překlad, a tak jsem si přečetl anglickou ukázku na vaší stránce. Bylo to překvapením, ale blížila se originálu. Přečetl jsem si také zlomky Parrottova překladu a shledal ho špatným.” 

Mezi osobní kontakty, navázané v rámci projektu, patří paní Ruth Bondiová, díky které jsme se dozvěděli o spojitosti mezi Švejkem a Terezínským ghettem za Druhé světové války. Paní Bondiová nás rovněž ujistila o nařčeních Švejka z antisemitizmu, jímž musíme občas čelit, že “To je volovina!”

Má účast na “haškiádě” na Lipnici je vítanou vlašťovkou pokud jde o zájem rodilých Čechů na obou stranách Atlantiku o náš nový překlad.

Ze zkušeností s překladem prvního dílu vyplývá stávající zpřísněný režim práce pro zbytek projektu. Vsuvky, výpadky a chyby budou omezeny na minimum.

Je také možné, že budou zachovány původní odstavce. K tomu je ale nutné dodat: Formalistické dilema zachování či rozdělení odstavů je z hlediska komunika…ního efektu dilema falešné, neboŮ abstrahuje realitu ad absurdum. To, jak lidé komunikují a jak jsou komunikovaná sdělení ochotní nebo vůbec schopní přijímat a nakonec přijímají, se mění.. Nedlouho po Haškovi totiž vstoupil do povědomí literární veřejnosti Ernest Hemingway, pak přišla televize, a teď je tu Internet. Pokud …tenáÍ není schopný “ztratit se v upovídaných Švejkových Íe…ech” kvçli překladatelem vyzna…eným odstavcçm, pak je nŤco v nepoÍádku s jazykem pÍekladu nebo schopností …tenáÍe vnímat a zpracovávat ideje po pÍíjetí zrakového vjemu. Je Starý zákon v kÍesŮanských Biblích ve srovnání s Torou defektivní, protońe obsahuje odstavce? A co samohlásky?

Švejk.  O …em to je? Kdo je povolán k výnosu soudu?  „ech? Ne…ech? Akademik? Pracant? Domácí nebo svŤtobŤńník? James Partridge z Oxfordské univerzity napsal:  “Pro Sadloně je Švejk jednoduše ‘v podstatě typický občan a voják z řad pracující třídy’, který má blíže k muži, jak ho sehrál Rudolf Hrušínský v roztomilém, avšak poněkud ohlupujícím filmu natočeném v 50. letech, než k  nepolapitelnému a textovému Švejkovi.” Pan Partridge netuší, že mé pojetí příslušníka pracující třídy je na hony vzdálené pojetí, které za komunistického blaha ve zmíněném filmu ztvárnil Rudolf Hrušínský. Je navíc výsledkem prožitku příslušníka pracující třídy jak v reálném socializmu, tak reálném kapitalizmu.

Doufám, že z dosavadních řádek je možné dospět samostatně k závěru, že je nutné jít za hranice překladu. Je třeba intenzívní, energické a otevřené diskuse. Těžké pokulhávání Švejka za Hlavou 22 co do povědomí a popularitou mezi anglicky čtoucími čtenáři představuje mrhání českým literárním dědictvím. Několik dotazů: Kde je objektivní zhodnocení předchozího překladu? Proč neexistuje lepší překlad? Kolik názorových táborů na Jaroslava Haška a Švejka existuje? Z mého výhledu jsou oba, jak Jaroslav Hašek, tak Josef Švejk obětí pokusů o atentát na svůj charakter. Mimo Česko je to omluvitelné. V Česku je to pochopitelné, ale smutné. Praktická neexistence Švejka ve Spojených státech je jedním z největších literárních zločinů 20. století.

Zenny K. Sadlon
SvejkCentral@gmail.com

Švejk Central Home Page

weblog